Únor 2010

Kapitola dvě

11. února 2010 v 16:23 | Honza Žďárský |  Prsten temnot
Ještě tohoto dne mě navštívil úředník Policie. Přišel do dveří a pronesl:,,Zdravím Tě, Johne", tento hlas mi byl povědomý. Znám ho z času studentských. Ten muž ve dveřích byl Paul Jackson. Usmíval se. Dokázal jsem mu to jen odplatit slabým za sténáním:,, Zdravím Tě také Paule. Pojď k věci. Dokážeš mi pomoct nebo ne? Říkal jsem tu už těmhle tupcům. Oni zabili Isabelu. Utopili ji v řece… já jí nedokázal pomoct… selhal jsem…", začal jsem pomalu brečet. Od chlapa jako já to bylo poněkud zženštilé. Ale Isabela byla vyjímečná.
Paul Jackson si něco zapsal to notesu, který mezitím vytáhl. Oddechl a zeptal se:,, Jak k tomu došlo?", tudíž jsem mu musel půl hodiny vyprávět o těch dvou útočnících. Vynechal jen pár věcí, které si nechal pro někoho s větší mocí, než byl policista Paul Jackson. Na policistovi bylo vidět, že chce položit poslední otázku předtím, než odejde. Nakonec se k tomu odhodlal a zeptal se:,, Víš, nejde mi do hlavy jedna věc. Ty ses s Isabelou přeci rozešel. Z důvodů nějakého neznámého. Prý, že to je pro její dobro. Tak proč jsi ji sledoval na to cestu? Pak bych chtěl vědět, jak mohli dva chlapi přeprat a k tomu všemu utopit tebe- vojáka- a Isabelu? Promiň, Johne, ale něco tajíš."¨
Přemýšlím jestli mu to mám říct. Nakonec říkám:,, Ti dva byli určitě od armády. Nějaké speciální jednotky. Nebo aspoň uměli velice dobře nějaké bojové umění, kterým mě sejmuli, jak nic."
Paul si toto zapsal do notesu a s přáním brzkého uzdravení odešel.

*******************

V nemocnici jsem pobyl dva týdny. Každý den mě navštěvovali policisti, aby mi mohli říct, že na tomto případu pracují, ale zatím žádné výsledky. Připadalo mi divné, že v této době tu máme, tak výborné policejní odborníky. A oni nemůžou najít ty útočníky? Když jsem se na toto zeptal, tak mi bylo pouze řečeno, že DNA zajistili, ale v registru nenašli žádnou shodu.
Nedalo mi to zeptal jsem se:,, A vyzkoušeli jste i registr vojenských pracovníků?" Na tuto otázku mi mladá policistka nedokázala odpovědět. Prý, že nesmí říct nic moc k vyšetřování. Po odchodu policistky jsem si uvědomil, že tu není něco v pořádku. Vypadá to na zradu Policie? Velká revoluce se chystá? PARANOIKU! Jsem paranoidní! Či blázním? Spíš mám dost přecitlivělé nervy. No, kdo by se mi asi divil. Prožil jsem si dost nepříjemné chvíle. Teď už toho mám vážně dost! Válčil jsem, bojoval jsem za údajnou demokracii. A teď tu brečím, jak nějaká malá holka. Musím okamžitě mluvit s nadřízeným. Andrew Webber už bude vědět, co si počít. Každopádně se musím stavit v Hnízdě. To je něco, jako má pracovna. Akorát s tím rozdílem, že tam mám moderní počítač s připojením na internet, abych mohl bezpečně sledovat aniž by mě mohl někdo vidět. A stačí mi k tomu pár hesel, abych se dostal na družicové snímky. Ale pro toto jsem do Hnízda neplánoval jít. Spíš mě zajímá druhá část místnosti, kde mám trezor s náhradní zbraní.
Další dva dny mi trýzní nervy v nemocnici. Až nakonec přijde můj ošetřující doktor a říká ,, Tak, myslím, že je na čase zamířit domů. Ale nezapomeňte, že se nesmíte namáhat. Vaše zranění byla vážná. Přijdete ještě párkrát na kontrolu vaší hlavy. Také Policie si přeje, abyste byl v kontaktu s nimi. Zrovna mi volal inspektor a ptal se na váš stav. Poprosil mě, abych vám to vyřídil. Nemáte odjíždět z města a tak podobně. Však znáte ty tlachy. Takže se s vámi loučím žijte dobře."
Sbalení věcí, převléknutí a východ z tohoto prokletého pokoje mi trval jen minutu. Netěšil jsem se na nic víc, než na toto. První věc, co mi udělala radost za poslední dva týdny. Přecházím k autobusové zastávce. Během pěti minut přijíždí autobus a já se odbavuji u řidiče. Sedám si do poloprázdného vozu a nechám se unášet tokem času. Přemýšlím, co asi tak budu dělat. Pomsta je jediná věc, co mě vede k dalším činům. Nic si nepřeji víc, než dostat se na kloub těm mužům a dostat je. Vystupuji v průmyslové čtvrti, která je plná továren, továrních hal a různé další objekty. Zamířil jsem si to k východní části čtvrtě, kde hledám malou postranní uličku. Procházím jí a směřuji k dvoupatrové budově, která je již značně oprýskaná časem. Z kapsy bundy vytahuji svazek klíčů. Hledám jeden zcela běžný, ničím nezajímavý klíč. Jakmile ho najdu, zasouvám ho do klíčové díry a pomalu jím otáčím. Ozývá se tlumená zavrzání. Jde vidět, že jsem tu dlouho nebyl. Zapínám světla a rozhlížím se po místnosti. Počítač je na svém místě. Trezor také. Vše vypadá tak, jak má. Můj pohled se přesunuje k počítači. Zapínám ho. Zapínám program, který používáme ke komunikaci s vedením. Vkládám heslo a čekám. Po chvíli se objeví.

Centrála:
Agente Mugglenete. Vložte druhé identifikační heslo!

Odpovídám číselným kódem, jenž jsem si musel zapamatovat, ještě ten den, co mě přijali.

Centrála:
Pro boha živého, měsíc nebyla ani stopa po vás… měl by jste si hodně rychle najít důvod, proč jste porušil předpis 3!!! Aneb nezapomněl jste, že musíte každý týden podat úplný výčet toho, co se stalo! Tučňák už za vámi chtěl poslat několik agentů, aby zjistili, co se stalo! Máte štěstí, že víme, co se stalo. Jinak byste asi nebyl členem této organizace. Je nebezpečná doba. Musíte se okamžitě dostavit OSOBNĚ do centrály a podat hlášení. Potřebujeme vědět, kdo to byl a jak se to stalo. Doufám, že jste nezapomněl na to, že Policii se nemá říkat vše. Viděli jsme vaši výpověď… ale po pravdě a s prominutím. Jenom osoba mentálně nevyvinutá by si toho nevšimla. Musíte okamžitě za námi. Pošleme za vámi auto na vaši adresu. Buďte tam dnes v 18:00. Je to jasné?

Chvíli mi trvá, než si to celé přečtu. Další notnou chvíli mi trvá, než si uvědomím, že Tučňák je pracovní jméno pro pana Webbera. Posílám stručnou odpověď, kde slibuji, že tam budu. Daná hodina je, ale až za dlouho. Rozhoduji se tedy, že se do oběda prospím. Pak zajdu do rychlého občerstvení. Pak se vrátím do Hnízda a sepíšu, co se stalo a vložím to do zabezpečeného informačního kanálu, pro případ, že by mně zabili či unesli. Z čistě bezpečnostního důvodu vytahuji z trezoru pistoli a strkám ji pod polštář. Po chvíli usínám.
Probouzím se s nepříjemným pocitem. Vytahuji pistoli a rozhlížím se po pokoji. Potím se. Oddechuji. Po chvíli zjišťuji, co mne tak vylekalo. Po ulici se s křikem procházejí dělníci z protějšího staveniště. Úlevně zandávám zbraň na své místo. A jdu se opláchnout od potu. Ze skříně vytahuji montérky a nasazuji si je. Toto oblečení tu mám pro to, abych zapadl do okolí. Všude samí dělníci. Proč bych jim já připadal podezřelý. Z peněženky vytahuji několik dolarů a strkám si je do kapsy. Vycházím z Hnízda a kráčím k nedalekému občerstvení. Od staršího a bezzubého dědy si objednávám hamburger. Platím, beru požadované jídlo a jdu zpět. Vracím se nepovšimnut a hladově se zakoušívám do svého hamburgeru. S lítostí si uvědomuji, že mi stále kručí v břiše, ale co se dá dělat. Holt musím splynout s okolím.
Jsem rád, že vše jde podle plánu. Za pár hodin se mám sejít u svého bydliště s řidičem a ten mě doveze za Webberem. Za osobou, kterou chci vidět už celé dva týdny. Znovu se vydávám k autobusové zastávce. Tentokrát ozbrojen. Tímto autobusem se dostávám do centra zde přesedám na další autobus, který mne odváží do obytné čtvrti. Z dálky si uvědomuji, že pouze pár bloků a dostanu se k mostu, kde jsem potkal toho tajemného muže v kápi. S bolestí v srdci si zakazuji tam teď chodit. Aspoň prozatím.
V 16:32 se konečně dostávám k požadovanému místu. Vystupuji a koukám na vysoký panelový dům, kde oficielně bydlím. Znovu vytahuji svazek klíčů a vstupuji do haly. Přivolávám si výtah, který s kodrcáním přijíždí. Tlačítkem zažádám o vyvezení do dvanáctého patra, kde za chvilku vystupuji. První, co si uvědomuji je hrozný pach. Ale to mi nepřijde moc divné, jelikož má sousedka se zřejmě snažila vařit. Zacpávám si nos a pro sebe si říkám ,, Molly, ty stará čůzo…" S radostí vcházím do bytu, kde si uvědomuji, že tam to, tolik nesmrdí. Pro jistotu otevřu okno a přecházím byt. Stále se nachází ve stavu, jak jsem ho zanechal. Až na to, že mnou poprosený lékař přišel do mého bytu a vzal mi nějaké oblečení. Nic zde jinak nechybí. Všímám si jedné fotografie. Je na ní Isabela. Sklápím zrak. Přecházím k fotce. Pomalu ji zvedám z poličky a bedlivě ji sleduji. Isabela se na ní směje. Pomalu se soustředím a vzpomínám si na první okamžiky, kdy jsem ji spatřil.

Kapitola jedna

11. února 2010 v 13:37 | Honza Žďárský |  Prsten temnot
Kráčím přes ulici. Je už dávno noc a cestu mi osvětlují pouze pouliční lampy, které smutně lemují chodník, po kterém zrovna kráčím. Sleduji jednu osobu. Je jí dívka. Zhruba ve stejných letech jako já. Nosí černý plášť, jenž má spjat těsně u krku, aby jí nebyla zima. Dále vidím její dlouhé havraní vlasy.
Zrovna přechází přes most. Slyším další kroky. Jsou temné, jakoby o kámen klapalo železo. Jsem blízko pravdě, jelikož zpoza rohu vyjde vysoká osoba nosící také černý plášť s tím rozdílem, že hlavu má skrytou hluboko v kapuci. Je mi okamžitě jasné, že tu něco nehraje. Mne naštěstí nevidí. Jsem skrytý ve stínu panelového domu a zírám na záhadnou osobu.
Jistě už senilním. Já to paranoik. Vždyť to může být úplně běžný člověk. Holt má těžší boty. Úlevně oddechnu. Neslyšně. Tajemný člověk se zarazí a pohlédne přímo na mě. Vždyť mě nemůže vidět!!! Chvílí kouká směrem ke mně, ale pak hned se otáčí a pokračuje směrem k té dívce, která se již blíží ke konci mostu. Najednou zajede rukou pod plášť. Má ruka instinktivně sevře rukojeť pistole, která visí u mého pasu. Chvíli něco hledá a nakonec vytáhne ruku držící kus papíru. Podle zabarvení soudím, že to bude fotka, ale na tuto dálku to nevím jistě. Též to může být mapa či něco takového. Soudím, že pokud je to případný útočník, tak bych ho měl vystrašit tím, že se tam objevím. Chvíli přemýšlím zda předvedu opilce nebo teenagera, který má nutkání něco rozbít.
Takticky se chvíli plížím k malé uličce a pak teprve vcházím na světlo. Snad, aby to vypadalo jako bych přišel z té ulice a nevinně pokračuji směrem dál. Směřuji k mostu vedoucí k lesíku. Zahalená osoba je asi 10 metrů přede mnou a každou chvíli se otáčí a dívá se na mne. Zrychluji, aby nebyl poznat můj výcvik v držení tempa a plížení. Na autentičnosti přidávám tím, že zapínám svůj mp3 přehrávač, ale hlasitost hudby otáčím směrem k nule a do ucha dávám pouze jedno sluchátko. Strojek dávám, na viditelné místo, aby bylo vidět, že je zapnutý.
Snažím se tvářit uvolněně, ale moc se mi to nedaří. Mé tělo je ztuhlé hodinami chozením a strážením osoby, kterou miluji a nedopustím, aby se jí něco stalo. Radši zemřu, než aby se jí něco stalo.
Chvilku trvá, než se dostaneme na konec mostu, ale jde vidět, že ten muž přede mnou je jasně nevrlý mou přítomností. Uvažuji, jestli není čas k útoku. Tento plán brzy zahazuji, protože bych také mohl poranit nevinou osobu, která jde čistě náhodou stejnou cestou. Vždyť tudy se jde do sousedního města a touto hodinou tudy nejezdí žádné autobusy či vlaky.
Radši budu sledovat a v případě zakročím. Tedy pokud nebude někdo rychlejší. Rychle se k dívce blížíme naše rychlost se pohybuje mezi během a velmi rychlou chůzí. Nacházíme se ve spoře osvětleném místě blízko řeky. Jedinými zdroji světla tu je pouliční lampa a měsíc. Kdybych byl útočníkem, tak by toto bylo ideální místo pro přepad. Proto jsem ostražitější, než předtím, úplně vypínám mp3 přehrávač a napínám sluch, jak nejvíc to půjde. Chráněnkyně je pár kroků před námi.
Dívka se otáčí, protože teď teprve slyší ty kroky. Vidí 2 muže. Oba mají pláště a běží proti ní. Dívka se rozbíhá a snaží se utéct. Ve stejnou dobu se rozbíhá i muž v plášti chvíli poté i já. Snažím se nahmatat pistole, ale nemůžu ji nahmátnout, ale nemůžu ji najít.
V hlavě se mi rodí zběsilý plán, jak dát dívce šanci na útěk. Křičím,,Policie, muži v plášti zastavte!" … Bingo! Muž zpomaluje a otáčí se. Teď si teprve uvědomuji, že má v ruce dýku. Konečně svírám rukojeť pistole, ale teprve teď si uvědomuji, že bych měl také zpomalit. V rychlosti vrážím do muže a srážím ho k zemi. Pistole se odráží od jeho ramene a vylétá mi z ruky. A přímo do vody. Bezva, tak teď beze zbraně. Nepřítel mě zručně chytá za ruku a staví se tak, že ho přelétám a padám na zem přímo na záda. Tento náraz mi vyráží dech. Po chvilce se vzpamatovávám a pokouším se vstát. První pokus se nedaří, ale na druhý se již narovnávám a s námahou vstávám. Plášť ze sebe shazuji, jelikož mi pouze brání v pohybu. S kletbou v ústech zjišťuji, že ten neznámý se rozběhl za dívkou a za chvíli ji asi i má. Rozbíhám se, jak nejrychleji dokážu za nimi. Doufám, že měla dost času na to, aby zavolala Policii. Ale to je pouze planá naděje. Muž má přede mnou velký náskok a za chvíli vidím, jak se na ni vrhá. V bolestném strachu křičím:,,Pozor!"
Toto není moc platné jelikož nepřítel chytil Isabelu za rameno. Naštěstí docílil jen toho, že s ní strhl plášť. V tomto okamžiku jsem se dostal k útočníkovi a uhodil jsem ho do zad. S tichou kletbou se otáčí a přesným kopancem do břicha mě sráží k zemi. Cítím, jak žaludek protestuje, ale znovu vstávám a pronásleduji muže v plášti. Ten již znovu chytil dívku, která se s křikem brání. Vidím kámen na zemi. Beru ho a plnou silou ho hodím po útočníkovi. Trefa! Ale radost je jen dočasná, jelikož s Isabelou hodí o zem. Vypadá, že je v bezvědomí. Každopádně si všímám, že má drobnou ranku na hlavě. Dobíhám muže, ale ten se v klidu stačí otočit a velice hlubokým hlasem praví:,, Je má Mugglenete. Jen má! Ty ji už akorát uvidíš, jak od tebe odplouvá."
S údivem zjišťuji, že zná mé pracovní jméno. Zrada! Chodíme v kruhu a čekáme, kdo zaútočí jako první. Tajemný muž náhle zavrčí a otáčí se. Chystám se zaútočit, ale v posledník okamžiku vidím, že zpoza stromu vystupuje další postava. Ozbrojená dlouhým a silným klackem. S chladným smíchem mě posílá k zemi. Tak toto jsem nečekal. Vstávám, ale hned ke mně přiskočí a sráží mě k zemi. Mám pocit, že mám zlámané všechny kosti v těle. Slyším šplouchnutí. Otáčím se směrem k řece, která je v těhle místech klidná a moc neproudí. Zato je hluboká a chladná. Druhý útočník zuřivě hledá odpověď a ptá se:,, Mistře?!"
Cože? Mistře? Nacházím zbytek sil a podkopávám jeho nohy. Leží vedle mě na chvíli ochromen, tak mu beru hůl a plnou silou, jaké jsem schopen ho praštím do obličeje. Toto mi dodává uspokojení, že jsem se konečně trefil. Ale pocit vítězství trvá jen pár vteřin, kdy vidím na řece 2 těla. Hned se tam rozbíhám a tělo, ve kterém identifikuji Isabelu vytahávám ven. Je v pořádku. Vykašlává vodu a když mě vidí, tak se ptá:,, Johne?! Jsi to ty?"
Musím se odvrátit, protože mám pracovat v utajení. Hups! Tak to asi v utajení už nepracuji. Co se dá dělat. Otáčím se směrem k druhému tělu, které chci identifikovat. Myslím, že už nepřítel nežije, jelikož tam byl o mnoho déle, než Isabela a voda je hodně studená. Vytahuji tělo. Kapuce je stále na svém místě. Stahuji ji. NE! NE TO NENÍ MOŽNÉ! To nemůže být pravda. Dnes jsem udělal mnoho chyb. Ale toto je největší, co dělám. Nepřítel má vojenský výcvik. Jak jsem si ksakru mohl myslet, že chvilka ve vodě ho zabije. Tvář nepřítele se na mne stále usmívá a jeho ruka svírá mé hrdlo. Slyším, že za mnou se něco pohybuje.
Náhle cítím velikou bolest v oblasti hlavy. A další náraz. Padám na zem. A vidím druhého muže, jak drží kámen v ruce. Také se usmívá a přidává další dvě rány pěstí do obličeje. Cítím se příšerně. Všechno mě bolí. Takto vypadá smrt? Ne, nemůžu umřít. NESMÍM. Slyším hlasy. Domlouvají se na něčem, ale já neslyším o čem. Rozumím jen pár slov. Obraz se mi rozmazává a já tuším, že za chvíli upadnu do bezvědomí. Po několika minutách plné bolesti slyším, jak něco padá do vody. Mám zlé tušení, že tam hodili Isabelu. První útočník přechází ke mně. Bez kapuce se na mne usmívá a říká:,, Měj se tu pěkně, Mugglenete. Nemusíš ji hledat, nenajdeš to, co je ztraceno. Příjenou smrt."

S posledním slovem mne naposledy uhodí a já upadávám do bezvědomí.

********************************



Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Ale když jsem se vzbudil, tak mne všechno bolelo. Byl jsem promrzlý. Ti dva si mysleli, že tu umrznu. Konečně mi dochází, co se stalo. Plazím se k vodě s hroznou představou. Na hladině nic není. Ani vlnka.
Slyším zvuk motoru. Po cestě se blíží 2 světla. Auto. Zběsile mávám nad sebou rukama. Naštěstí si mě všimli. Auto zastavuje a vystupuje z něj muž. Je malé postavy a celkem obtloustlý. Okamžitě míří ke mně. A ptá se:,, Sakra chlape! Co se tu stalo?! Jste zraněný? Tolik krve tady… zavolám záchranku! Počkejte tady, klidně ležte. Přikryji vás dekou. Moment."

Tento muž mi asi zachránil život. Já stále nemůžu uvěřit tomu, co jsem viděl. V otupělosti čekám. Po pár minutách přijíždí sanita. Hledají další zranění a nakládají mě s nosítkama do sanity. Slyším houkačku, jak mě veze. Soukám ze sebe několik slov:,, Já… mluvit… Andrew Webber… zavolat… Isabela.. najít…"
Záchranáři mě ujišťují, že hned v nemocnici zavolají Policii. Trpělivě čekám. Dorážíme k nemocnici a záchranáři mě vykládají na další nosítka, která mě převážejí do budovy. Slyším hlasy doktorů. Je mi už všechno jedno. Myslím jen na ní. Na ty společné roky. Isabela byla skvělá. Výjimečná. Inteligentní. Zabiju je! Musím je zabít!