Kapitola dvě

11. února 2010 v 16:23 | Honza Žďárský |  Prsten temnot
Ještě tohoto dne mě navštívil úředník Policie. Přišel do dveří a pronesl:,,Zdravím Tě, Johne", tento hlas mi byl povědomý. Znám ho z času studentských. Ten muž ve dveřích byl Paul Jackson. Usmíval se. Dokázal jsem mu to jen odplatit slabým za sténáním:,, Zdravím Tě také Paule. Pojď k věci. Dokážeš mi pomoct nebo ne? Říkal jsem tu už těmhle tupcům. Oni zabili Isabelu. Utopili ji v řece… já jí nedokázal pomoct… selhal jsem…", začal jsem pomalu brečet. Od chlapa jako já to bylo poněkud zženštilé. Ale Isabela byla vyjímečná.
Paul Jackson si něco zapsal to notesu, který mezitím vytáhl. Oddechl a zeptal se:,, Jak k tomu došlo?", tudíž jsem mu musel půl hodiny vyprávět o těch dvou útočnících. Vynechal jen pár věcí, které si nechal pro někoho s větší mocí, než byl policista Paul Jackson. Na policistovi bylo vidět, že chce položit poslední otázku předtím, než odejde. Nakonec se k tomu odhodlal a zeptal se:,, Víš, nejde mi do hlavy jedna věc. Ty ses s Isabelou přeci rozešel. Z důvodů nějakého neznámého. Prý, že to je pro její dobro. Tak proč jsi ji sledoval na to cestu? Pak bych chtěl vědět, jak mohli dva chlapi přeprat a k tomu všemu utopit tebe- vojáka- a Isabelu? Promiň, Johne, ale něco tajíš."¨
Přemýšlím jestli mu to mám říct. Nakonec říkám:,, Ti dva byli určitě od armády. Nějaké speciální jednotky. Nebo aspoň uměli velice dobře nějaké bojové umění, kterým mě sejmuli, jak nic."
Paul si toto zapsal do notesu a s přáním brzkého uzdravení odešel.

*******************

V nemocnici jsem pobyl dva týdny. Každý den mě navštěvovali policisti, aby mi mohli říct, že na tomto případu pracují, ale zatím žádné výsledky. Připadalo mi divné, že v této době tu máme, tak výborné policejní odborníky. A oni nemůžou najít ty útočníky? Když jsem se na toto zeptal, tak mi bylo pouze řečeno, že DNA zajistili, ale v registru nenašli žádnou shodu.
Nedalo mi to zeptal jsem se:,, A vyzkoušeli jste i registr vojenských pracovníků?" Na tuto otázku mi mladá policistka nedokázala odpovědět. Prý, že nesmí říct nic moc k vyšetřování. Po odchodu policistky jsem si uvědomil, že tu není něco v pořádku. Vypadá to na zradu Policie? Velká revoluce se chystá? PARANOIKU! Jsem paranoidní! Či blázním? Spíš mám dost přecitlivělé nervy. No, kdo by se mi asi divil. Prožil jsem si dost nepříjemné chvíle. Teď už toho mám vážně dost! Válčil jsem, bojoval jsem za údajnou demokracii. A teď tu brečím, jak nějaká malá holka. Musím okamžitě mluvit s nadřízeným. Andrew Webber už bude vědět, co si počít. Každopádně se musím stavit v Hnízdě. To je něco, jako má pracovna. Akorát s tím rozdílem, že tam mám moderní počítač s připojením na internet, abych mohl bezpečně sledovat aniž by mě mohl někdo vidět. A stačí mi k tomu pár hesel, abych se dostal na družicové snímky. Ale pro toto jsem do Hnízda neplánoval jít. Spíš mě zajímá druhá část místnosti, kde mám trezor s náhradní zbraní.
Další dva dny mi trýzní nervy v nemocnici. Až nakonec přijde můj ošetřující doktor a říká ,, Tak, myslím, že je na čase zamířit domů. Ale nezapomeňte, že se nesmíte namáhat. Vaše zranění byla vážná. Přijdete ještě párkrát na kontrolu vaší hlavy. Také Policie si přeje, abyste byl v kontaktu s nimi. Zrovna mi volal inspektor a ptal se na váš stav. Poprosil mě, abych vám to vyřídil. Nemáte odjíždět z města a tak podobně. Však znáte ty tlachy. Takže se s vámi loučím žijte dobře."
Sbalení věcí, převléknutí a východ z tohoto prokletého pokoje mi trval jen minutu. Netěšil jsem se na nic víc, než na toto. První věc, co mi udělala radost za poslední dva týdny. Přecházím k autobusové zastávce. Během pěti minut přijíždí autobus a já se odbavuji u řidiče. Sedám si do poloprázdného vozu a nechám se unášet tokem času. Přemýšlím, co asi tak budu dělat. Pomsta je jediná věc, co mě vede k dalším činům. Nic si nepřeji víc, než dostat se na kloub těm mužům a dostat je. Vystupuji v průmyslové čtvrti, která je plná továren, továrních hal a různé další objekty. Zamířil jsem si to k východní části čtvrtě, kde hledám malou postranní uličku. Procházím jí a směřuji k dvoupatrové budově, která je již značně oprýskaná časem. Z kapsy bundy vytahuji svazek klíčů. Hledám jeden zcela běžný, ničím nezajímavý klíč. Jakmile ho najdu, zasouvám ho do klíčové díry a pomalu jím otáčím. Ozývá se tlumená zavrzání. Jde vidět, že jsem tu dlouho nebyl. Zapínám světla a rozhlížím se po místnosti. Počítač je na svém místě. Trezor také. Vše vypadá tak, jak má. Můj pohled se přesunuje k počítači. Zapínám ho. Zapínám program, který používáme ke komunikaci s vedením. Vkládám heslo a čekám. Po chvíli se objeví.

Centrála:
Agente Mugglenete. Vložte druhé identifikační heslo!

Odpovídám číselným kódem, jenž jsem si musel zapamatovat, ještě ten den, co mě přijali.

Centrála:
Pro boha živého, měsíc nebyla ani stopa po vás… měl by jste si hodně rychle najít důvod, proč jste porušil předpis 3!!! Aneb nezapomněl jste, že musíte každý týden podat úplný výčet toho, co se stalo! Tučňák už za vámi chtěl poslat několik agentů, aby zjistili, co se stalo! Máte štěstí, že víme, co se stalo. Jinak byste asi nebyl členem této organizace. Je nebezpečná doba. Musíte se okamžitě dostavit OSOBNĚ do centrály a podat hlášení. Potřebujeme vědět, kdo to byl a jak se to stalo. Doufám, že jste nezapomněl na to, že Policii se nemá říkat vše. Viděli jsme vaši výpověď… ale po pravdě a s prominutím. Jenom osoba mentálně nevyvinutá by si toho nevšimla. Musíte okamžitě za námi. Pošleme za vámi auto na vaši adresu. Buďte tam dnes v 18:00. Je to jasné?

Chvíli mi trvá, než si to celé přečtu. Další notnou chvíli mi trvá, než si uvědomím, že Tučňák je pracovní jméno pro pana Webbera. Posílám stručnou odpověď, kde slibuji, že tam budu. Daná hodina je, ale až za dlouho. Rozhoduji se tedy, že se do oběda prospím. Pak zajdu do rychlého občerstvení. Pak se vrátím do Hnízda a sepíšu, co se stalo a vložím to do zabezpečeného informačního kanálu, pro případ, že by mně zabili či unesli. Z čistě bezpečnostního důvodu vytahuji z trezoru pistoli a strkám ji pod polštář. Po chvíli usínám.
Probouzím se s nepříjemným pocitem. Vytahuji pistoli a rozhlížím se po pokoji. Potím se. Oddechuji. Po chvíli zjišťuji, co mne tak vylekalo. Po ulici se s křikem procházejí dělníci z protějšího staveniště. Úlevně zandávám zbraň na své místo. A jdu se opláchnout od potu. Ze skříně vytahuji montérky a nasazuji si je. Toto oblečení tu mám pro to, abych zapadl do okolí. Všude samí dělníci. Proč bych jim já připadal podezřelý. Z peněženky vytahuji několik dolarů a strkám si je do kapsy. Vycházím z Hnízda a kráčím k nedalekému občerstvení. Od staršího a bezzubého dědy si objednávám hamburger. Platím, beru požadované jídlo a jdu zpět. Vracím se nepovšimnut a hladově se zakoušívám do svého hamburgeru. S lítostí si uvědomuji, že mi stále kručí v břiše, ale co se dá dělat. Holt musím splynout s okolím.
Jsem rád, že vše jde podle plánu. Za pár hodin se mám sejít u svého bydliště s řidičem a ten mě doveze za Webberem. Za osobou, kterou chci vidět už celé dva týdny. Znovu se vydávám k autobusové zastávce. Tentokrát ozbrojen. Tímto autobusem se dostávám do centra zde přesedám na další autobus, který mne odváží do obytné čtvrti. Z dálky si uvědomuji, že pouze pár bloků a dostanu se k mostu, kde jsem potkal toho tajemného muže v kápi. S bolestí v srdci si zakazuji tam teď chodit. Aspoň prozatím.
V 16:32 se konečně dostávám k požadovanému místu. Vystupuji a koukám na vysoký panelový dům, kde oficielně bydlím. Znovu vytahuji svazek klíčů a vstupuji do haly. Přivolávám si výtah, který s kodrcáním přijíždí. Tlačítkem zažádám o vyvezení do dvanáctého patra, kde za chvilku vystupuji. První, co si uvědomuji je hrozný pach. Ale to mi nepřijde moc divné, jelikož má sousedka se zřejmě snažila vařit. Zacpávám si nos a pro sebe si říkám ,, Molly, ty stará čůzo…" S radostí vcházím do bytu, kde si uvědomuji, že tam to, tolik nesmrdí. Pro jistotu otevřu okno a přecházím byt. Stále se nachází ve stavu, jak jsem ho zanechal. Až na to, že mnou poprosený lékař přišel do mého bytu a vzal mi nějaké oblečení. Nic zde jinak nechybí. Všímám si jedné fotografie. Je na ní Isabela. Sklápím zrak. Přecházím k fotce. Pomalu ji zvedám z poličky a bedlivě ji sleduji. Isabela se na ní směje. Pomalu se soustředím a vzpomínám si na první okamžiky, kdy jsem ji spatřil.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama