Duben 2010

Kapitola třetí

13. dubna 2010 v 21:41 | Honza Žďárský |  Prsten temnot
Před deseti lety v městě Clearings vstoupil mladý muž do seznamovací agentury. V ruce měl list s dotazníkem, který musel vyplnit. Přešel k pultu a zeptal se ,,Tak jsem tady, jak jste chtěli. Mám s sebou ten dotazník, co jsem měl vyplnit" a podal ho muži zhruba ve středních letech s plnovousem. Ten si ho zachmuřeně pročítá a říká si nahlas ,,Mmmm, 19 let, nezadaný, koníčky florbal, fotbal. posilování, běhání, plavání. Bydliště v Clearings. Žije sám. Okej. Nevidím problém. Sepíšu to do počítače a dám vám vědět. Projektové dny znáte. Nezapomeňte přijít v čas." Děkuji tomu muži a vycházím z budovy. Okamžitě se musím zachumlat do bundy, jelikož venku je strašná zima. Však je podzim. Za chvíli začne sněžit. Přemýšlím o tom proč jsem se uchýlil k tomuto plánu. Proč jsem ksakru chodil to té agentury? Bože, až se o tom dozví rodiče, tak jsem asi mrtvý. Rozhodně neschvalují této typ vztahů. Podle nich to jsou vztahy na jednu noc. No, jejich problém. Mám svoji hlavu. Ale nerad bych je dráždil ještě víc. Už tak jsem je musel hodně přesvědčovat, aby mi odsouhlasili tu armádu. Doufám, že se to nějak vyvrbí. Nástup do armády mám až za 2 roky. Zřejmě půjdu k elitnímu sboru, jelikož jsem předvedl vynikající psychické i fyzické výkony. Ale podle nich by to chtělo hlavně více dospět a větší psychiku. Moje morálka je nízká. Nesnáším rozkazy. Radši si to udělám po svém. To bohužel je jediný důvod proč jsem nemohl nastoupit ihned. Proto jsem se vydal na cesto rychlého seznámení přes agenturu. Takhle bych mohl bojovat aspoň za ni. Ne za tu naši slavnou demokracii. Terorismus vidím za mnohonásobně větší zlo, než to, co se tu děje. Podle plánu měl být první ,,seznamovák" tuto neděli. Už se celkem těším. Na internetu jsem našel mnoho lidí vyjadřující svůj názor na tuto agenturu. Někteří si to nemohli vynachválit, jiní svoje pohoršení jen těžko skrývali. Ale dělat něco musím. Asi abych přečkal ve zdraví tuto zimu. Neběhávám posledních pár schodů před můj byt a koukám na oblohu. Je jasné ráno. Není sice moc velké teplo, ale já zde stojím pouze v tílku a trenýrkách. Jako každé ráno si jdu zaběhat. V rychlém tempu mířím k řece. Přebíhám přes malý most a ocitám se blízko kukuřičného pole. Mám v plánu běžet v pár kilometrů vzdálené vesničce a pak zpátky. Nejezdí tudy moc aut, takže si do uší strkám sluchátka svého přehrávače a pouštím si svoji oblíbenou kapelu. Nedívám se před sebe. V pravidelném rytmu běžím už deset minut. Najednou spatřím, že přede mnou někdo běží. Divím se tomuto úkazu. Tuto cesto moc lidí nevyužívá. Osoba je přede mnou asi kilometr. Ale v tomto poli jde dobře vidět. Nevěnuji tomu člověku už moc pozornosti a běžím si dál a dál. Po chvilce už je kousek přede mnou. Z této blízkosti usuzuji, že ten člověk je žena. Běžkyně není moc trénovaná, jelikož běží celkem pomalu a jde vidět, že mele z posledního. Tiše se šklebím a pomalu dobíhám tu ženu. Když ji předbíhám, tak si jí stačím krátce prohlédnout. Žena je opálená. Má svalnaté ruce. Je menší postavy a její vlasy jsou černé jako uhel. Podle vzhledu usuzuji, že já zhruba ve stejném věku jako já. Dívka je štíhlá jak proutek. Všímá si mě. Zdravím ji pokynutím hlavy a ptám se jí ,, Tak co, na výletě?" Žena jde vidět, že je překvapená a v mém příkladu si sundává sluchátka přehrávače. Pak povídá ,, No po pravdě jsem tu nová. Chtěla jsem se proběhnout do nějaké vesnice, ale vidím, že to tu máte celkem rozsáhlé." Musím s ženou víceméně souhlasit, ale jelikož jsem trénovaný, tak mi to tolik nepřijde. Loučím se s dívkou a sprintuji do vesnice. Brzo na to tam dorážím do vesnice, kde si kupuji v malé samoobsluze pití. A běžím zase zpět. Kousek od vesnice znovu potkávám dotyčnou běžkyni. Přeju jí hodně štěstí na cestě zpět. Směje se také, ale jako protiúder křičí ,,To víš, že jo ty prevíte!" Směji se po cestě zpět dívčině nerozvážnosti. Ta potměšilost mě jednou sejme. ******************************** Nadešel den, kdy jsem se konečně vydal do zmíněné agentury. Cesta byla krátká. Byl jsem oholen, ostříhán a pořádně umyt. Čistotě jinak moc neholduji. Po cestě kupuji několik růží, které jsem objednal už předem v květinářství. Tato paráda byla nutná, jak zapůsobit na ženu. Jen doufám, že to vyjde. Přece tam nechci válčit za vlast, která na mne pouze vydělává. Bude ta žena pouze mou ozdobou? Nebo chci partnerku na celý život? Sám přesně nevím. Jsem liberální typ člověka a nechávám věci plavat. Nechávám je ať si dělají, co chtějí. A výsledek je někdy poněkud překvapující. No co? Sranda musí být. Vcházím do té agentury zadním vchodem. Přihlašuji se u provizorní recepce. Muž za pultem mi říká, abych šel dovnitř a našel si nějaký stolek. Vcházím dovnitř a zjišťuji, že se nacházím ve velké místnosti až hale. Po celé místnosti je křiklavě rudý koberec. Při cestě k nejbližšímu stolku si nadávám, kam jsem to zase vlezl. Minuty ubíhají a já začínám být pomalu podrážděný. Nic se neděje. Až najednou vhází ten muž, kterého jsem potkal, když jsem se registroval do této agentury. Na sobě má poměrně slušivý oblek. Ohlašuje příchod žen. Vysvětluje, jak to bude probíhat. Po minutě velice namáhavého monologu nás informuje o tom, že dívky jsou již připravené. Velice galantně ohlašuje, že právě přicházejí dámy. A opravdu za chvíli jsou již na svých místech a každá si vylosuje číslo stolu ke kterému půjde. K mému stolu přechází vysoká bruneta s koňským obličejem. Zdravím ji poněkud nejistě. To ji asi poněkud naštve, protože nabízenou růži mi vytrhává z ruky a asi se již odmítá se mnou bavit o důležitých věcech. Po třech minutách ticha se konečně vystřídaly. V následujících minutách se u mne vystřídalo několik děvčat. Většina byla starší, než já. Ale u žádné jsem nenašel společný zájem či třeba politické názory. Zkrátka jsem si po půl hodině neměl, co říct. A po většinou na tom byli i ostatní. Jen dva páry se odpojili od tohoto sezení. V této chvíli jsem měl tohoto sezení plné zuby. Po ukončení jsem vyšel z budovy a zamířil jsem si to rovnou domů. Naštvaně jsem se doma z těchto útrap odhlásil. Natož mi napsali, že velmi litují toho, ale peníze mi vrátit nemůžou. Stejnak mi to bylo jedno. Aspoň, že už tam nemusím. *************************** Následujícího dne se probouzím s hučením v hlavě. Včera jsem to asi přehnal s alkoholem. Moc si toho nepamatuji, ale vím, že jsem skončil v nedaleké hospodě. Jak jsem se dostal domů? Netuším, ale byl to nadlidský úkol. Dívám se na hodiny. Sténám. Jsou teprve 4:12. Spát se mi již nechce, tak se převlékám do sportovního oblečení a plánuji svůj další pochod městem. Brzy bude svítat, takže by neměl být problém. Opatrně vylézám ve svého bytu. Rozbíhám se stejnou cestou jako minule. Pomalu se rozednívá. Běžím pomaleji, než obvykle. Po včerejšku toho mám opravdu plné zuby. S lítostí si uvědomuji, že jsem doma zapomněl svůj přehrávač. No výborně! To se asi budu muset kochat touto naprosto skvostnou krajinou. Avšak kam se podívám, tam samé pole. Koukám do dálky. Vidím osobu. Poznávám ji. Už jsem ji potkal. Dokonce i kousek odtud. Je to ta běžkyně. Jelikož mám nějakou povídací náladu, tak hned za ní běžím. Za pár minut ji doháním a zdravím ji ,, Zdravíčko! Tak koukám, že už jste si zvykla na tu dálku. Co vy tady tak po ránu?" jde vidět, že mě vidí celkem ráda. Asi moc společnosti nemá. Chvilku si povídáme. Probíráme nějaké nezajímavé věci jako politika a brzy se ukazuje, že schvaluje můj názor na vládu. Dokonce se s ním plně ztotožňuje. Pak se bavíme o ni. Jak se sem dostala a jak se jí tady líbí. Prý bydlela na druhém konci republiky v nějakém Hamsterově. Rodiče jí vyrazili z bytu. Hledala na internetu a našla nějakou starou paní, která prodávala svůj dům za celkem nízkou cenu, ale že by si to musela celé opravit. Přijde mi celkem příjemná. Na zdejší poměry vypadá jako růže v poli bodláků. Povídáme si celkem dlouho. Probíráme koníčky a podobné věci. Až pak mě napadá, jaký jsem to drzoun, že vlastně neznám ani její jméno. Ptám se tedy ,, Když už jsme se tak dobře poznali, tak bych se tě mohl zeptat na tvé jméno a tvé telefonní číslo?" Jde vidět, že je celkem nesvá, dokonce se i slabě červená. Pak povídá ,, No, jmenuji se Isabela. A jak ty?" ************************* Po 3 letech. Chodím s Isabelou už celé tři roky! Báječné. Zítra už to bude celé tři roky! To se musí pořádně oslavit. Nemůžu tomu pořád uvěřit. Tři roky! Kdo by to byl čekal, že spolu vydržíme tak dlouho. Musím jí však poděkovat ve více ohledech. Díky ní jsem si vyhnul vojně! U speciálních jednotek kam jsem měl jít nemají zájem o lidi, kteří mají jisté rodinné závazky. Oznámili mi, že si musím vybrat- buďto oni nebo ona. S radostí jsem se jim tedy vysmál a šel jsem si v pohodě žít dál. Ale tato idylka trvala pouze pár měsíců. Večer, když jsem si pročítal e-maily jsem zjistil, že mi napsal jistý ,,Morfeus" . V této zprávě byly napsány jisté informace o staré anglosaské sektě. Říkali si pouze Vyvolení. Podle jejich zdrojů je svět ovládán Arcimágy, kteří mají kontakty na vládu. Jejich informátoři zjistili převratnou věc! Používají artefakt na ovládnutí lidí. Prý je nejčastěji používají při křtu. ,,Haha, tady někdo nemá rád křesťany," říkám si. Dále čtu, že tomuto předmětu říkají Prsten mágů nebo také Prsten temnot. Se smíchem vypínám tuto humoristickou stránku. Toto byl pouze začátek. Posléze mi začaly na elektronickou poštu přicházet další a další zprávy od těchto pomatenců. S potěšením jsem jim sdělil, že si nepřeji, aby mne tímto zatěžovali. S dalším příchozím e-mailem jsem je poslal do končin, kam se obvykle lidi neposílají. Nedalo mi to. Musel jsem si o nich zjistit víc. Po telefonu jsem si sjednal schůzku s jedním z jejich náborářů. Měli jsme se sejít v hospodě v centru města o půl deváté večer. Začínal jsem si nadávat, co tu vůbec dělám. Cinknutí zvonku a následné prásknutí dveřmi mi ohlašuje nově příchozího. Tento muž se mi od začátku nezdál. Byl oděný v dlouhém plášti a hlavu měl schovanou v kapuci. Sice se už setmělo, ale zima rozhodně nebyla. U hospodského si objednal pivo. Po jednom doušku si začal přesunovat. K mému stolu. Dívám se po okolí. Nikoho nově příchozí nepřekvapil, jelikož všichni zdejší společníci v hospodě byli již dávno v celkem podnapilém stavu. Přisunul si židli na kterou si posléze sedl. Teprve teď si sundává kapuci a jde vidět jeho hlava. Má krátké šedé vlasy, plnovous a husté obočí. Když jsem ho viděl z této blízkosti, všímám si, že je mírně při váze. Bez pozdravení ze sebe pomalu vysoukává ,,Heslo?!" Odpovídám naše smluvené heslo. Oddychuje a povídá ,, To víš… doba je zrádná. Víš asi proč jsme tady. Takže se chci zeptat, co chceš přesně vědět," bez čekání na odpověď pokračuje "o naší organizaci si můžeš přečíst na netu. Předpokládám, že chceš vědět vo tom prsteni…" a pokračoval ve vypravování. *************************** Oddechuji. Mělce. Přemýšlím. Co jsem to zavinil? Mohl jsem toto celé zastavit jediným slovem. Jediným činem. Ale má touha po informacích byla moc velká. Dozvěděl jsem se spoustu věcí. A od té doby se věci změnily.